Trendem současnosti je stěnové a podlahové topení

Starým známým radiátorům berou vítr z plachet sálavé systémy vytápění. Jedním z nich je i stěnové teplovodní vytápění.

Stěnové teplovodní vytápění se buduje jako samostatný systém nebo v kombinaci s podlahovým. Nosným médiem jsou topné trubky nebo rohože uložené ve stěně obytné místnosti. Vyhřívána stěna tak představuje velkoplošné topné těleso. Díky rovnoměrnému šíření tepla vytváří příjemné teplé prostředí ve svislém i vodorovném směru. Pocit tepelné pohody tak získáte při teplotě nižší o 1 – 2 stupně Celsia jako při topení radiátory. Pokud totiž nastavíte teplotu povrchů stěn na 22 – 24 stupňů Celsia, vyhřejí interiér na 18 stupňů, přičemž pocitová teplota bude stejná, jako kdyby radiátory topili na 20 stupňů. Systém stěnového vytápění dokáže poměrně rychle reagovat na změnu nastavení teploty.

_f_77a

Základ jsou trubky

Trubky z polybutenu jsou odolné proti korozi, jsou hladké, neusazují se na nich žádné nečistoty, usazeniny ani vodní kámen a mají vysokou schopnost tlumit hluk v rozvodech. Jsou odolné i proti pronikání kyslíku. Tuto vlastnost by měla mít každá kvalitní plastová trubka, proto je často vícevrstvá s hliníkovou fólií. Díky ní získává i lepší tlakovou a teplotní odolnost, ale vedlejší efekt tuhosti je nepružné ohýbání trubek. Jinou variantou je třívrstvá polypropylenová trubka vyztužená skelnými vlákny.
Při výběru se ptejte i na tloušťku stěny trubky. Trubka s tenčí stěnou je sice levnější, ale má nižší životnost. Ideální průměr trubky je 8 milimetrů, pokud je větší, třeba nanést hrubší omítku, což způsobuje pomalejší reakci vytápění na změny výkonu.
Alternativou jsou měděné trubky. Mají dlouhou životnost, vynikající tepelnou vodivost a v případě potřeby se dají ve zdi snadno lokalizovat detektorem kovů. Problém však je jejich teplotní roztažnost způsobující pnutí v omítce, a tím i riziko prasklin. Nevýhoda je také náročnost montáže, co se, přirozeně, odráží v ceně .

200906301309_podl_sten_01

Stěny bez nábytku

Instalace stěnového vytápění je možná prakticky všude, kde to dostatečná velikost plochy stěny umožňuje. Aktivní stěny však musí být směrem do místnosti volné, tedy bez nábytku, obrazů a koberců. Proto je nezbytné naplánovat rozložení nábytku ještě před instalací topení.

Díky vysokému výkonu při nízkých teplotách topné kapaliny můžete teplovodní stěnové vytápění kombinovat s kondenzačními kotli, tepelnými čerpadly i se solárními panely. Před samotnou instalací se nejprve musíte rozhodnout, zda zvolíte suchý nebo mokrý variantu.

2normal

Namokro, nasucho

Na nástěnnou konstrukci nebo vodicí lištu se upevní topné trubky v rozteči 5 až 15 centimetrů a překryjí se vrstvou omítky. Pozor je třeba si dát na náročnější omítání stěny.

Suchý systém je ideální řešení pro montované stavby. Topné trubky se montují z vnitřní strany v rozestupu 4,5 centimetru na nosné sádrokartonové desky, které se připevňují na konstrukci stěny. Zde lze konečnou povrchovou úpravu stěny zhotovit hned, ale instalace nasucho je finančně náročnější.

52088-stenove-vytapeni

Povrchové úpravy stěn

Stěnové topení je třeba pečlivě navrhnout. Jakákoliv pozdější manipulace bude totiž možná jen s poškozením stěny. Přirozeně se vyžaduje velmi dobrá tepelná izolace vnějších stěn. Jedním z úskalí stěnového vytápění je vnitřní omítka stěny. Ta musí snášet vyšší teploty a být dostatečně trvanlivá při teplotních změnách.
Vhodné jsou vápenocementové při teplotách v potrubí do 70 stupňů Celsia a sádrové a hliněné omítky při teplotách do 50 stupňů. Pro špatnou tepelnou vodivost se nepoužívají tepelněizolační omítky. Omítání ploch se stěnovým vytápěním se od normální omítky liší jen její tloušťkou, která je asi dvacet milimetrů a přidáním výztuže armovací sklotextilní mřížkou.

Údržba

U teplovodního vytápění výrobci často doporučují pravidelné prohlídky systému jednou za tři až pět let v závislosti na systému a použitých trubek.
Hlídat třeba kvalitu topné vody a dbát na to, aby se během provozu nezhoršovala. Korozí ocelových částí topného systému mohou vznikat mechanické nečistoty, proto je důležité v pravidelných intervalech odkalíme soustavu na místech předpokládaného usazování. Doporučený interval je jednou za půl roku, nejlépe před začátkem topné sezóny a po jejím ukončení.

Výhody stěnového vytápění:

nenarušuje vzhled interiéru,
umožňuje vertikální rozložení, které je příznivější pro lidský organismus,
ve srovnání s radiátory umožňuje dosáhnout stejnou tepelnou pohodu v místnosti při nižší průměrné teplotě vzduchu v místnosti asi o 2 stupně Celsia,
nevíří se vzduch ani prach,
relativní vlhkost vzduchu je vyšší,
nízká teplota vody v otopné soustavě,
na přehřátém zdivu se nedaří plísním,
teplovodní systémy se dají použít i na chlazení,
odpadají starosti při výběru podlahy jako u podlahového topení.

Nevýhody stěnového vytápění:

vysoké investiční náklady,
riziko poškození při zásahu do stěn, například při vrtání,
případná chyba či mechanická netěsnost se dá těžší odhalit a odstranit,
není vhodné do objektů s lehkým obvodovým pláštěm nebo do objektů před zateplením či výměnou oken (regulace a nastavení jsou složité),
teplota stěn by se měla kvůli kondenzaci pohybovat v rozmezí od 19 do 35 stupňů Celsia v závislosti na tom, zda chceme topit nebo chladit.
Pěkné Bydlení radí

Případné chyby a mechanické netěsnosti se dají těžší odhalit a odstranit, proto používejte pouze ověřené výrobky.

Rady

Kdy se více vyplatí elektrické a kdy teplovodní stěnové topení?
Pokud máte dům s velmi malou tepelnou ztrátou, chcete rychlý náběh topení a absolutně bezúdržbový systém, doporučil bych elektrické vytápění. Úskalím jsou však, navzdory nižším investičním nákladům, výdaje na elektrickou energii. Teplovodní systém zvolte, pokud plánujete využívat úsporné či alternativní zdroje tepla, jakými jsou tepelná čerpadla, kondenzační kotle či solární panely. Výdaje na energie budou nižší. Navíc, v letním období může proudit v trubkách studená voda místo teplé, čímž se topný systém mění na chladící, a to bez hluku a zbytečného průvanu.